Příspěvek Jiřího Šestáka

Nové Hrady, 2. 6. 2021

Dobrý den, dámy a pánové,

dovolím si svůj příspěvek  koncipovat spíše jako úvahu. Cílem dnešního setkání je seznámení se s historickými kořeny míst, kde žijeme, pracujeme a tvoříme. Zároveň jde o vytváření vztahu ke geniu loci Jihočeského kraje a jeho historickému odkazu.

Rád bych se zamyslel nad souslovím – Paměť krajiny

Krajina Jižních Čech je prostoupená podmanivostí i pestrostí. Ti co zde žijí, se cítí dobře. Mnozí z těch, kteří ji navštíví jsou často i nadšeni z přírodních krás, nepříliš zasažených  civilizací. Krajina si je podmaňuje svou zvláštní poklidnou atmosférou, ale přináší i radost přemírou památek. To vše rozeznívá v našem podvědomí založené vzpomínky, či představy  o zlatých časech, které možná vrcholily ve věku páry, pomalého cestování a proměny autentického života v turistický chaos. Svou přitažlivost si však uchovává tento jihočeský prostor i přes pestrou a téměř nekonečnou možnost navštěvovat  neznámé a daleké krajiny a prostředí, které nám zpřístupnila doba po Sametové revoluci.

Mnohdy říkáme, že cestujeme za vzdáleným poznáním. Radujeme se z divoké krásy pobřežních útesů, tajemnosti pouště, zvlněné krajiny toskánských, či provensálských vinic, dechberoucí romantiky dramatičnosti velehorských štítů. Žasneme nad neuvěřitelným prostorem Sv. Petra v Římě, mystičnosti Stonehenge, či velebné důstojnosti Parthenónu. Možná, že s návštěvou těchto míst se nám spojí jisté příběhy podle toho, co si pamatujeme ze školy, či jak jsme se na dané setkání připravili. A kolikrát i velmi pečlivě. Jsme vybaveni průvodci, konfrontujeme různé zdroje informací, plánujeme, přijíždíme s otevřenými smysly dokořán. Respektive, někdo tak činí a někdo ne. Někomu stačí oběhnout  top místa a někdy jen pohled z autobusu, či z výletní lodi. Často odjíždíme z těchto podmanivých míst, z míst prodchnutých historií a cítíme se až zrazeni, neuspokojeni, protože nám dochází, že pouze tušíme, že prostor svou bohatostí nám uniká, že sice stojíme na místě dramatických vrstev událostí, jejichž příběhy jsou  nám však v danou chvíli neuchopitelné. Protože  dokážeme uloupnout jen vrchní slupky pomyslné cibule onoho místa.

A přijíždíme k sobě domů, do důvěrně známé krajiny, kde je nám dobře, kde to známe. Můžeme svoji krajinu konfrontovat s krajinami  a místy nesmírně zajímavými a proslavenými a lákavými a přesto se rádi vracíme sem do Jižních Čech. A právě možnost této konfrontace mi kolikrát otevírá prostor pro otázku – v jaké zemi vlastně žiju? Jaká je to krajina, jaké jsou její dějiny, její tajemná místa a utajené příběhy? Snažím se jí skutečně poznat? Skutečně jí porozumět? Znám ji?

Obávám se, že se nám všem občas i přihodí situace, kdy dobře připravený návštěvník nám některé tajemství vlastní krajiny někdy překvapivě poodhalí, či dokonce objeví. Myslím, že se často ocitáme v situaci, kdy nevědomky míjíme místa mimořádně zajímavá, ale zapomenutá, či obdivujeme krásu míst a netušíme, že stojíme nad dramaty vlastní historie, na která se pozapomnělo, ba o kterých dokonce vlastně paradoxně ani nechceme vědět. Provokují nás, zneklidňují, protože bychom k nim museli najít cestu a porozumění. Mnohdy se procházíme po hrobech našich předků, zapomenutých vědomě, či nevědomě.

Snad je to odraz i jisté povrchnosti doby, kdy sice často draze opravujeme historické památky, obnažujeme historickou výjimečnost daného místa, ale  jsme k tomuto vedeni spíše obecnou dohodou, že takové konání patří  ke slušné, kulturní společnosti, je užitečné,  podporuje turismus, tedy ekonomiku. Ale činíme tak z vnitřní potřeby znát svou vlastní historii? Máme vnitřní, neodolatelnou potřebu poznávat a rozumět paměti své krajiny?  Nesvěřujeme tuto potřebu důvěrného poznání našeho minula, našich předživotů pouze vzdělávacímu systému, často se spokojujícího se znalostmi letopočtů, přiřazení důležitých událostí, či osobností, případně znalosti základních kontextů?  Nezbavujeme se lehkomyslně tak vlastní aktivity, úsilí a  i odpovědnosti abychom poznávali více než vrchní části vlastní minulosti?

Občas mívám pocit, že nám podstata věcí uniká. Například, že naše znalost paměti naší krajiny, je  znalostí pouze „na povrchu“, že je tím, co získáváme bezprostředně svými smysly, ale své poznání nepouštíme dál do svého hlubinného promýšlení, že o své minulosti nemeditujeme. Že nepřistupujeme s pokorou k této paměti, s touhou a  potřebou se dozvědět nejen o své minulosti, ale tím i o vlastní přítomnosti, o nás samotných tady a teď. Neklademe si skrze toto poznání dostatečně intenzívně otázky – Kdo vlastně jsem? Kdo vlastně jsme? Proč se chováme a žijeme tímto konkrétním způsobem? Proč takto přemýšlíme, máme tyto hodnoty, proč máme z těchto věcí strach, proč tyto věci přehlížíme, proč takto řešíme konflikty? Ptám se, zda  právě ona paměť zapsaná do naší krajiny není jednou z možností, která nám může přinést tolik potřebné odpovědi na důležité otázky, které se vynořují se všedním dnem, či s nenadálou krizí.

A tak se mi zdá, že právě odpovědný přístup k paměti naší krajiny nám chybí, že toto opomíjíme. 

Před několika týdny jsem dopsal knihu. Beletrii, s názvem „Cesta jinam“.  Je svým způsobem v kontextu našeho dnešního setkání zajímavé, že formou novely, skrze příběh ze šumavské krajiny na přelomu osmdesátých let, se v ní dotýkám i tohoto tématu. Pamětí zapomenutých cest. Ale nejen těch fyzických, staletími tvořených a udržovaných a pak v důsledku válečného konfliktu i nástupem další totality přerušených a zapomenutých, ale i pamětí cest našich vnitřních. Cest, které si lidé vystavějí ve svých snech a touhách, aby je pak ve svých životech nenaplnily, zapomněli, směnily v lichvě svého strachu a mnohdy i zradily. Při psaní této knihy jsem si znovu  uvědomoval, jak naše krajina je mnohdy  pouhým objektem, ke kterému se vztahujeme prvoplánově  naším konzumním stylem života. Je to důsledek  naší pohodlnosti a  zapomínání se ptát. Vzdáváme možnosti skutečného zaujetí a  hledání pravdy.

A tak se nám  stává, že při sice vnímáme krásnou krajinu, opájíme se jí, užíváme si jí, ale jsme překvapeni, když nás dobíhají  události v ní uložené, které nám leckdy připravili naši otcové a dědové.

Pokud bychom byli k sobě upřímní, museli bychom si přiznat, že  ztrácíme znalost  paměti krajiny ve které žijeme. Zapomínáme její nedávné i dávné příběhy, zapomínáme si tyto příběhy vyprávět, udržovat je, pečovat o ně. Zapomínáme na lidi, kteří zde žili po staletí, nechceme vědět osudy stovek sídel, obcí, městeček, jejichž trosky zmizely, či se stále ještě  rozpadají v houštinách. A přitom mezi těmi troskami jsou zbytky kostelů, škol, jsou zapomenuté hřbitovy, hroby  i našich předků.

Hedonisticky si užíváme plnými doušky zdánlivě panenské přírody bez velké snahy  knihu dané krajiny otevřít a číst v ní. A přitom, kolik bychom se toho mohli dozvědět nejen o věcech minulých, ale i o nás samotných, jací jsme a jací možná budeme. Kolik bychom mohli nalézt odpovědí, kdybychom se rozhodli k paměti důsledně přistoupit s otázkami a pídili se proč? Kdo zde žil? Co se s ním stalo? Co nám zanechal? Co všechno v kontextu těchto otazníků mi odpovídá na otázku kdo jsem a kam jdu. Kdo jsme a kam jdeme?  Samozřejmě toto není výtka směrem k odborné veřejnosti, ale apel na nás všechny, kteří naši krajinu obýváme.

I krajina má své letokruhy. Když nyní v naší blízkosti se buduje dálnice, často vidíme v zářezech do země, čím krajina procházela. Vidíme, kdy tudy tekla řeka, kdy byly povodně, kdy se proměnila v úrodnou, či neúrodnou půdu. Vrstva překrývá vrstvu, ale paměť událostí je zachována a my v ní můžeme číst. Chceme-li, či umíme. A tak je to i s pamětí v naší krajině

Rádi navštěvujeme atraktivní místa, best off a míjíme místa tajemství, které vyvolávají údiv, otázky a nabízejí přemýšlení, poznání. Bohužel jsme ustrnuli v povšechnosti základních informací ze škol, které se v naší paměti zasunuly, pomotaly, či již samotnou školou byly z různých důvodů zamlčeny, či dokonce pozměněny. Podle toho, kdo se chopil inženýrství našich životů. Mnohdy proto žijeme v jakémsi polovědomí polopravd.  Například stále jsme přesvědčeni, že duchovní historie naší kultury přichází s vousatými slovanskými kmety a jejich bohy. A toto dědictví národního obrození překované a zneužité ideologií komunismu nám dalo zapomenout, že v době Římské říše zde byla na přelomu letopočtu fungující desetitisícová města, cesty, fungující systém svého druhu. Že například křesťanství nepřišlo do našich zemí poprvé s Věrozvěsty, ani se křtem o dvacet let dříve dvanácti českých knížat v Řezně, ale že má zapomenuté ozvěny o čtyři století dříve například v  postavě královny Fritigil, která vládla ve čtvrtém století mimo jiné i na Moravě a snad i v Čechách, přestoupila se svým lidem na křesťanství a pro kterou napsal katechismus samotný svatý Ambrož. Je druhotné, že dávná města stavěli Keltové, královna Fritigil byla germánská Markomanka, vládnoucí zřejmě již tehdy prvním příchozím Slovanům, se kterými jistě původní obyvatelstvo v jistě míře asimilovalo. Jsou to všechno vrstvy paměti našeho životního prostoru, paměti naší krajiny. Když se zamyslíme nad nedávným genetickým výzkumem našeho obyvatelstva, který přinesl překvapující zprávu, že naše genetická výbava je z přibližně jedné třetiny slovanská, jedné třetiny germánská a keltská, z deseti procent vikingská, z pěti procent židovská a tak dále (a jistě tento poměr bude jiný na severní Moravě a jiný v jižních Čechách), máme mnoho důvodů ptát se proč, přemýšlet a hledat na tyto otázky odpovědi. Máme také důvody, proč měnit náš osobní vztah ke zkoumání historie, měnit vlastní přístup k historii a k tomu co nám zanechala ve skvostných památkách, v archeologických nálezech, v paměti krajiny. Máme důvod propadnout nadšení toto vše chtít poznat a snažit se pochopit.

Protože historie jsme my. V historii našich předků i naší krajiny je do značné míry zapsána naše budoucnost. Především duchovní a mravní.

Dámy a pánové, děkuji Vám, že jste věnovali pozornost mé úvaze, která by se dala vyjádřit daleko úsporněji jednou větou.

 Poznávat paměť  krajiny našich životů  je dobré, užitečné a dobrodružné.

Děkuji vám za pozornost.

<< zpět
nahoru