Exkurze 2021 – Litoměřice a památky Českého středohoří

Společnost Města Otakarova vyrazila 21.-23. října 2021 na třídenní poznávací zájezd po památkách Litoměřic a Českého středohoří a to při příležitosti vernisáže putovní výstavy a předávání Pochvalného listu městu Kolín. Ubytovaní jsme byli v diecézním domě kardinála Trochty, kde jsme využívali výbornou restauraci se zde vařeným pivem.

Náročný program připravila B.Rozkošná, která také zajistila místní průvodce. 

PROGRAM:

21. říjen 2021 (čtvrtek)

LITOMĚŘICE

V 8. století na dnešním Dómském vrchu existovala slovanská osada a byl tu vybudován raně středověký hrad. Lid, který tu tenkrát žil, označil známý kronikář Kosmas slovem „Liutomerici“. V listině sepsané roku 993 se píše o litoměřické provincii. Zdejší přemyslovské hradiště, které patřilo k nejvýznamnějším v Čechách, zaujímalo plochu o rozloze přibližně šesti hektarů. Roku 1057 tu kníže Spytihněv založil kapitulu s románskou bazilikou sv. Štěpána. Zakládací listina kapituly je nejstarší dochovanou listinou tohoto typu u nás. V polovině 14. století byla bazilika přestavěna v gotickém slohu, ale v letech 1662 – 1663 byla zbořena a do roku 1670 byla postavena dnešní katedrála.

Postupně tu vznikalo velké sídliště, kde žila řada obchodníků a řemeslníků. Obchodovalo se zejména se solí, ale také s vínem, které se tu už tehdy produkovalo. Vznik královského města, které se řídilo magdeburským právem,  spadá mezi roky 1219 a 1228 (nelze zpřesnit). V letech 1257–1421 se ve městě nacházel křižovnický klášter. Královské město si od 13. do 17. století udrželo dominantní postavení mezi městy celé severní poloviny Čech. Důkazem je množství práv a privilegií, jimiž je různí čeští panovníci, včetně Karla IV., obdařili. Nejzávažnější bylo právo skladu a právo mílové, jimiž se mohlo pyšnit opravdu jen málo českých měst. Právo skladu znamenalo, že každý obchodník, který plul po Labi (např. do Pirny či Drážďan), musel své zboží v Litoměřicích vyložit a tři dny na zdejším trhu nabízet. Právo mílové měla na severu Čech pouze tři města, mimo Litoměřic ještě Žatec a Most. V okruhu jedné české míle nesměla být provozována výdělečná činnost (řemeslo, hospoda apod.), kterou provozovali měšťané. Velikost české míle kolísala, mívala až 10,5 kilometrů.

Období 16. století je dobou rozkvětu města, jehož dědictví se nám dochovalo dodnes v podobě řady renesančních budov. Bohatí měšťané prezentovali své postavení stavbou výstavných domů. Před Bílou Horou v Litoměřicích stálo kolem 700 domů, v nichž žilo asi 5000 obyvatel.

V roce 1655 se město stalo centrem nově zřízené litoměřické diecéze. Za komunistického režimu zde také sídlila bohoslovecká fakulta.

Převážně české Litoměřice zažily po porážce stavovského povstání (1620) příliv německého etnika, v menší míře také italského. Přesto byla čeština stále hlavním jazykem, a to až do tereziánských a josefínských reforem (od roku 1739 pronikla němčina do městských knih, od roku 1775 byla němčina vyučovacím jazykem městské školy).

Za třicetileté války bylo město hodně poškozeno a původní velikosti město dosáhlo až v polovině 19. století. Rozvoji města napomohlo připojení k paroplavební trase roku 1841 a vybudování železnice v 70. letech 19. století.

Za druhé světové války Litoměřice nechvalně prosluly tím, že tu byla zřízena pobočka koncentračního tábora ve Flossenbürgu, tzv. tábor Richard s podzemní továrnou pro válečnou výrobu, v němž zemřely tisíce vězňů.

Památky

Náměstí svojí rozlohou 1,8 ha patří mezi největší náměstí v Čechách. Svoji dnešní velikost získalo za vlády Přemysla Otakara I. Pod domy se nacházejí rozsáhlé sklepy, někde až třípodlažní, které jsou propojeny sítí chodeb o celkovém délce cca 3 km, čímž se řadí litoměřické podzemí k nejrozsáhlejším u nás. Malá část o délce necelých 400 metrů je přístupná veřejnosti a tyto chodby jsou dnes využity jako lapidárium Oblastního muzea. Morový sloup na náměstí byl vztyčen na paměť 40 000 obětí morové epidemie roku 1680. Na vrcholu sloupu je Immaculata, na podstavci sv. Šebestián, sv. Roch, sv. Bartoloměj a sv. František Xaverský. Roku 1992 byly původní sochy nahrazeny kopiemi. Původní kašny na náměstí byly zřízeny roku před polovinou 16. století při budování dřevěného vodovodu. Horní dřevěná kašna byla roku 1715 nahrazena kamennou, spodní kamenná kašna byla zničena za třicetileté války a v polovině 19. století byla nahrazena novou kašnou, která byla vytesána jako kopie horní kašny.

Hradby byly vybudovány za vlády Karla IV., tedy ve 14. století. Zpevněny byly baštami, z nichž jedna v minulosti sloužila jako vězeňská kaple a jiná jako vězení. Vchod do města původně vedl čtyřmi branami, ale z nich se žádná nedochovala, všechny byly zbořeny kolem poloviny 19. století. Do dnešní doby se dochovaly hradby v délce cca 1800 metrů.

Gotické dvojče  je středověký dům postavený snad na konci 15. století, který patří mezi nejstarší dochované domy města. V patře se nachází unikátní roubená místnost. V současnosti je dům sídlem Galerie ve dvoře.

Stará radnice je renesanční stavba, která vznikla přestavbou dvou starších domů, kterou v letech 1537 – 1539 vedl stavitel italského původu Ambrosio Bali. V současnosti v tomto domě sídlí Oblastní muzeum.

Dům U Kalicha byl přestavěn v letech 1560 – 1570 pro místní patricijskou rodinu Mrázů z Milešovky. Nazván byl podle vyhlídkové věžice v podobě kalicha, která se stala jedním ze symbolů města – symbolem vinařské tradice. Původně byla tato neobvyklá věž ve varu kalicha využívána ke společenským setkáním nebo jako vyhlídka. Od roku 1877 tu sídlilo první městské muzeum. V současnosti v tomto domě sídlí městský úřad a informační centrum. V levé části podloubí je zazděn znak rakouského mocnářství označující tzv. solní úřad, který zde v první polovině 19. století sídlil. V průjezdu je ve zdi osazen náhrobek manželky Jana Mráze, prvního majitele domu.

Katedrála sv. Štěpána na Dómském návrší byla založena knížetem Spytihněvem roku 1057. Toho roku tu kníže Spytihněv II. založil kolegiátní kapitulu s kostelem  sv. Štěpána. Byl to zřejmě již kamenný kostel, protože v listině se o něm píše jako o bazilice. Románský kostel byl později ve 14. století přestavěn v gotickém slohu (zbořen 1662–1664). Nová katedrála  byla postavena v letech 1664-1668 (délka 59 m, výška 20,5 m, šířka 22 m). Nad vchodem je erb biskupa – zakladatele Schleinitze, výše socha sv. Štěpána z roku 1700 a erb obnovitele katedrály biskupa Königsegga. Po stranách portálu je nacházejí sochy sv. Felixe a sv. Viktorina. V jejím sousedství se nacházejí kanovnické domky, biskupská rezidence a kapitulní konzistoř. V současnosti je biskupská rezidence sídlem 20. litoměřického biskupa Mons. Mgr. Jana Baxanta. Původně (1655 – v době založení litoměřického biskupství) byl celý areál na přání biskupa Maxmiliána Rudolfa  Schleinitze opevněn zdí se třemi vstupními branami. Věž spojená s katedrálou můstkem byla postavena až koncem 19. století kvůli vyvážení tlaku na půdu.

Kostel sv. Jakuba – dominikánský klášter. První zmínka o nejstarším klášteře ve městě je z roku 1233. Byl založen pražským biskupem Janem II. jako klášterní kostel františkánů – minoritů. Za třicetileté války byl zničen a ležel dlouho v ruinách. V letech 1730–1740 byl klášter s kostelem nově postaven O. Broggiem, dostavěn byl až po jeho smrti roku 1758. V současnosti je kostel v majetku Československé provincie řádu bratří kazatelů – dominikánů.

Děkanský kostel Všech svatých patří k nejstarším dochovaným stavbám města. V písemných pramenech je poprvé doložen roku 1235. Zachovaly se v něm části zdiva se zazděnými okny ze 13. století. Pozoruhodná stanová střecha vznikla až roku 1570. V 17. století Guillio Broggio obnovil kapli sv. Barbory a postavil kapli sv. Rocha.  Octavio Broggio kostel v letech 1718–1719 barokně přestavěl. Za pozornost stojí obraz „Kristus na Hoře Olivetské“ z počátku 16. století od tzv. Mistra litoměřického oltáře. V tomto kostele je pohřben Giulio Broggio a jeho syn Octavio. Městská věž v sousedství kostele je v písemných pramenech doložena k roku 1341. Čtyřpatrová věž sloužila v dobách nebezpečí k ukrývání cenných předmětů měšťanů, ochranné dřevěné truhly jsou ale nyní uloženy v Galerii výtvarného umění.

Kostel sv. Václava byl postaven v letech 1714–1716 Octavianem Broggiem. V současnosti jej využívá pravoslavná církev.

Kostel sv. Vojtěcha při cestě z náměstí k Dómskému vrchu údajně patří mezi nejstarší stavby města. Podle legendy z doby Karla IV. tu sv. Vojtěch křtil některé litoměřičany. Původně románský kostel vyhořel a na jeho místě byl postaven nový kostel, raně gotický. V 17. století k němu Giulio Broggio přistavěl samostatnou dřevěnou zvonici. Po jeho smrti jeho syn Octavio Broggio postavil barokní kostel. V dobách socialismu tady byly ukryty velmi cenné dokumenty z knihovny pražského arcibiskupství. Nyní kostel opět slouží bohoslužebným účelům.

Jezuitský kostel Zvěstování Panně Marii je velkolepá barokní stavba, kterou postavili otec a syn Broggiové. Původně tu stával špitál, který společně s kostelem Panny Marie převzali jezuité. Po zrušení jezuitského řádu roku 1773 byl kostel využíván jako skladiště pivovaru. Roku 1810 byl kostel znovu vysvěcen a poté sloužil potřebám bohosloveckého semináře. Pod kostelem se nachází jezuitská hrobka.

Hrad. Bývalý královský hrad postavený ve druhé polovině 13. století za vlády Přemysla Otakara II., byl přestavěn Karlem IV. a začleněn do nově budovaného pásu hradeb, což souviselo s rozšiřováním a opevňováním města. Součástí hradního areálu byl také pivovar. Hrad ve svých zdech hostil krále, ale sídlil tu také krajský sudí. Jen Karel IV. tu pobýval celkem třikrát; jeho cílem bylo podpořit výsadbu vinohradů. Roku 1499 hrad daroval Vladislav II. Jagellonský městu. Později hrad sloužil jako městský dvůr, roku 1655 dokonce vyhořel a v letech 1767–1768 byl přestavěn na městský pivovar. Do dnešní doby se dochovala palácová budova, která byla v nedávných letech opravena a slouží jako výstavní prostory a expozice o vinařství. Vína je zde možno ochutnat i zakoupit.

Oblastní vlastivědné muzeum sídlí v budově gotické radnice, která tu existovala již koncem 14. století. V letech 1537–1539 byla přestavěna v renesančním slohu. Jako radnice byla využívána až do roku 1839. Je tu výborná expozice týkající se dějiny města od nejstarších dob do současnosti. Na pilíři při severním nároží stojí kopie sochy Rolanda, jejíž originál je v muzeu uložen, ve spodní části pilíře je uložen český loket, stará délková míra (cca 59 cm).

Muzeum a galerie litoměřické diecéze sídlí od roku 1995 v pozdně gotickém domě na náměstí. Představena jsou díla ze sbírek litoměřických biskupů a historické cennosti z různých sakrálních objektů. K nejstarším exponátům patří románské  plastiky z kostela sv. Petra a Pavla ze Žitenic nedaleko Litoměřic, k vidění je také  obraz Lucase Cranacha st. „Sv. Antonín poustevník“ nebo obraz Sv. Matouše od Karla Škréty.

V Severočeské galerii výtvarného umění je možné vidět románské i gotické plastiky, soubor obrazů tzv. Litoměřického mistra z počátku 16. století, díla Mistra I. W., M. B. Brauna, P. Brandla, Jana Kupeckého a také díla z 19. a 20. století.

Galerie moderního umění. Umění od konce 19. století dodnes.

Máchova světnička se nachází v objektu vinárny „Na Vikárce“. V této místnosti bydlel a dne 6. listopadu 1836 tu zemřel básník Karel Hynek Mácha. V tomto památníku návštěvníci najdou informace o životě a díle tohoto romantického básníka.

22. říjen 2021 (pátek)

ŽITENICE

Kostel sv. Petra a Pavla byl postaven původně v románském slohu. Později kolem roku 1300 byla ke kostelu přistavěna raně gotická věž. Dnešní podoba kostela vznikla jeho barokní přestavbou kolem poloviny 17. století.

HORNÍ POLICE

Poutní areál v obci Horní Police na Českolipsku v dnešní podobě pochází z 18. století, kdy proběhla přestavba kostela a jeho okolí v barokním slohu. Historie církevních staveb a celého poutního místa v centru obce jsou daleko starší. Areál je chráněn jako kulturní památka České republiky a v roce 2018 byl prohlášen národní kulturní památkou České republiky.

Legenda vypráví, že v Horní Polici v roce 1523 vyvrhla řeka Ploučnice na břeh dřevěnou sošku Panny Marie, která se do toku dostala (možná) jako jedna z obětí luterského ikonoklasmu. Hornopoličtí pak tuto sošku odnesli do původního gotického farního kostela, jehož existence je doložena k roku 1291. K sošce vystavené na hlavním oltáři přicházeli poutníci z okolí a tím se datuje vznik a tradice poutí do Horní Police.

 „Mater gravida“ neboli „Panna Maria v naději“ či „Těhotná Panna Maria“ jsou názvy pro mariánskou sošku z Horní Police. Ta je vysoká 75 cm a je jí připisováno zhruba sto šedesát zázraků. Nejde o zdařilé umělecké dílo; řezbář jí vyřezal neúměrně velké ruce. Je zpodobněna v pokročilé graviditě, tedy je to ojedinělá socha „těhotné Panny Marie“. Těhotenství však cudně skrývají šatičky, kterých existuje několik druhů; ty se pravidelně střídají. Později bylo zhotoveno několik kopií sošky. Jedna z nich, ze 17. století, je nyní před budovou tamního arciděkanství, další na pomníčku z roku 1722 poblíž Ploučnice.

V místně Poutního aruálu původně stával kostelík z doby Berků z Dubé, pro velký zájem věřících (poutě roku 1682 se zúčastnilo 4 000 osob) nedostačoval. Tehdejší farář Michael Gabriel Jantsch požádal o pomoc hejtmana panství Jana Jiřího Hentycha a společně se obrátili na vévodu Julia Františka, majitele zákupského panství, kterému Horní Police náležela, se žádostí o rozšíření kostela. Vévoda žádosti vyhověl a původní malý kostelík dal zbořit. Nechal pak zde stavět nový, podstatně větší kostel. Sám se jeho dokončení nedočkal, neboť zemřel roku 1689, ale jeho zbožná dcera vévodkyně Marie Františka Toskánská stavbu podpořila.

Dnešní poutní areál se začal stavět roku 1689 a jeho architektem byl Julius Broggio; dokončil jej Juliův syn Octavio Broggio v roce 1723 z popudu již zmíněné vévodkyně. Skládá se z trojlodního kostela Navštívení Panny Marie s neobvyklou dispozicí sakristie (půdorys písmena U), trojkřídlého ambitu s kaplemi, hřbitova a trojkřídlé budovy fary s hospodářským příslušenstvím. V budově fary jsou v přízemí zachovány barokní klenby. Vévodkyně nechala v letech 1722 až 1725 přistavět dvě postranní lodi chrámu, před něj zvonici, ambity a faru.V kostele se nalézá jedna zajímavost, která není mimo pohraničí moc vidět – dvojpodlažní kruchta.

ČESKÁ KAMENICE

První písemná zmínka o České Kamenici pochází z roku 1352, kdy vrcholila kolonizace města osadníky ze sousedního Saska. Mezi vlastníky tohoto města patřil třeba Jan z Michalovic či Hynek Berka z Dubé a rodina Kinských. Českou Kamenici navštívila jak husitská vojska, tak i hrůzy třicetileté války, přesto však město začalo vzkvétat a do jeho růstu v 19. století výrazně zasáhl rozvoj textilního průmyslu. Po druhé světové válce byla nuceně vysídlena většina místních obyvatel a sláva města začala upadat. V roce 2005 získala Česká Kamenice ocenění Historické město roku 2005, a to zejména díky nedotčenému historickému jádru města.

Děkanský kostel svatého Jakuba Většího (Staršího) v České Kamenici je pozdně gotický trojlodní kostel s klasicistní a rokokovou výzdobou. Základové zdi pocházejí ze 12. století. První doložená zmínka o kostele je z roku 1352. Ve 14. století se stal kostel farním chrámem. V roce 1622 byl povýšen na děkanský. Původně se jednalo o jednolodní stavbu, která byla vypálena a zbořena v roce 1444 vojsky lužického Šestiměstí. Dnešní goticko-renesanční ráz kostela pochází z posledních dvou přestaveb. Prvá přestavba je z roku 1562, druhá z let 1604 až 1605 od stavitele Petra Patzenhauera, který měl být i stavitelem věže na hradě Zvířeticích, jenž tehdy patřil rovněž pánům z Vartenberka.  V presbytáři jsou na klenbě fresky z roku 1605 od malíře Abrahama Kitzingera, které byly odkryty při restaurátorských pracích na kostele v roce 1923. Ve figurální malbě se zde nachází biblický výjev zobrazující Proměnění Krista na hoře Tábor, který zahrnuje: holubici – symbol Ducha Svatého, Mojžíše a Eliáše, apoštoly sv. Jakuba, sv. Jana a sv. Petra. Jedná se o pozdně gotické síňové trojlodí s pětibokým presbytářem a dvěma nepravidelnými sakristiemi, které jsou barokními přístavky z 18. století, po stranách.

Měšťanský dům čp. 73 je jedním z historických dochovaných domů ve městě, u něhož se dochovalo původní podloubí a gotický stupňovitý štít.

Zámek byl postaven v první polovině 16. století pány z Vartenberka. Větší stavební úpravy byly provedeny na počátku 17. století, kdy rod Kinských (Vchynských) nechal přistavět jižní křídlo. V roce 1792 byla vybudována barokní krytá chodba, která spojila zámek s kostelem. Poslední stavební úpravy v klasicistním stylu byly provedeny v letech 1847 až 1849 a dotkly se nejvíce jižního křídla.

V Tyršově ulici stojí tzv. Salhausenovský dům postavený v první čtvrtině pány ze Salhausenu. Později budovu získalo město a zřídilo v ní špitál.

Radnice. Dnešní budovu na náměstí Míru město získalo až na konci 16. století, kdy také byla přestavěna. Poslední rozsáhlejší přestavba v klasicistním stylu byla realizována v letech 1846 až 1847. Průčelí nad portálem zdobí znak Vartenberků s letopočtem 1591.

Uprostřed náměstí Míru stojí kašna z roku 1575, se sloupem a barokní sochou z roku 1680, od žitavského mistra Oldřicha. Nedaleko kašny je v dlažbě vsazená velká podkova z kamene, jež označovala kam až směl být při jarmarku vystavován prodávaný dobytek.

Kaple Narození Panny Marie je  kulturní památka v městské památkové zóně, jejíž vznik je spojován s více než stem zázračných skutků Panny Marie Kamenické. Výstavba kaple je svázána s působením čtvrtého děkana P. Jindřicha Ignáce Teigla (od r. 1706), ze jehož úřadu vzrůstalo povědomí o zázračné sošce, která bývala vystavena v pohřební dřevěné kapli na sousedícím městském hřbitově. Páter se také nakazil morem, který Českou Kamenici postihl v letech 1713–1714, ale nákazu přežil a z vděčnosti za uzdravení nechal sošce Panny Marie zhotovit velký nový oltář v rokokovém stylu. Zázračných uzdravení přibývalo a Teigl začal uvažovat o výstavbě vznešenějšího poutního místa k jejímu uložení. Podařilo se mu úspěšně zahájit sbírku a než roku 1735 zemřel, odevzdal vybranou částku magistrátu, který o rok později položil základní kámen stavby. Kaple prošla několika úpravami a renovacemi. Tu nejrozsáhlejší v letech 1883–1885 financoval starosta České Kamenice Franz Preidl, kdy byla klenba kaple vyzdobena freskami Itala Ferdinanda Brunettiho s výjevy ze života Matky Boží. Milostná soška Panny Marie pochází z roku 1608 a je 75 cm vysoká. Na zadní části oltáře je umístěn obraz Marie Terezie, za vlády jejíhož syna byl ze sošky odstraněn původní hedvábný šat. V ambitu se nachází zrekonstruovaný morový vůz z let morové nákazy 1. poloviny 18. století.

Barokní chudobinec – Severně od Mariánské kaple, se nachází barokní chudobinec z roku 1750. Bylo v něm zřízeno 24 komůrek pro 24 poddané českokamenického panství. Nynějším sálem vedla středem chodba, která jej dělila na dvě poloviny, s šesti komůrkami po každé straně a s kachlovými kamny na každém konci chodby. Pro ženy bylo vyhrazeno přízemí, v prvním poschodí byli muži. Pětiboké čedičové sloupy, zasazené do země nedaleko vchodu do budovy, jsou na paměť obětem epidemie černých neštovic, zemřelých na tomto místě. Epidemii měli do města zavléci pruští vojáci. Černým neštovicím podlehlo kolem 600 osob, vojáků i místních občanů.

VALTÍŘOV

Kostel svatého Václava ve Valtířově je goticko-renesanční sakrální stavbou, stojící na výrazném skalnatém ostrohu nad pravým břehem Labe. Kostel byl vystavěn v letech 1573–1574 na místě starší stavby, poprvé zmíněné roku 1352 v soupisu kostelů ústeckého děkanátu pro odvod papežských desátků. Tato původní, pravděpodobně malá dřevěná stavba, byla farním kostelem. Současný kostel, na místě původního strženého kostela, byl postaven v letech 1573–1574. Staviteli byli bratři Bedřich a Jindřich Abrahám ze Salhausenu, jak uvádí nápis na kazatelně. V době předbělohorské byl kostel luterský. Roku 1783 byl pak kostel stavebně upraven. Od té doby nedošlo k zásadnějším architektonickým úpravám, takže původní záměr stavitelů zůstal nezkreslen.

Kostel je dvojlodní, halový s trojboce uzavřeným presbytářem, s postranní sakristií a oratoří. V západním průčelí je hranolová věž. Všechny tři základní části kostela tj. presbytář, loď a věž, pocházejí z let 1573 – 1574. Chór má hvězdovou žebrovou klenbu. Na jižní straně presbytáře se nachází panská oratoř, přístupná venkovním schodištěm. Vnitřní prostor je sklenut čtyřmi poli hvězdové křížové klenby na středový sloup, čímž vzniká tzv. halové dvojlodí. Vnitřní zařízení je původní, renesanční. Hlavní oltář polychromovaného pískovce, o třech částech, pochází od M. Jobsta z Pirny(?) z období kolem roku 1580. V jeho dolní části je reliéf Poslední večeře Páně, ve střední části se nachází reliéf UkřižováníKristaa v horní části je reliéf Kladení (Krista) do hrobu a sochy evangelistů. Renesanční pískovcová kazatelna s pilastry, salhausenským erbem, nápisem a letopočtem stavby kostela je z roku 1574. V kostele je několik  náhrobků z přelomu 16. a 17. století, převážně saské provenience. K nejvýraznějším patří náhrobky Salhausenů a Bocků z Bocku.

Na severním okraji přilehlého hřbitova se nachází velká novogotická hrobka (hrobní kaple) rodiny Chotků (též Thunů, s nimiž byli Chotkové spřízněni) z roku 1869. Hrobku nechala postavit hraběnka Marie Chotková, rozená Berchtoldová. Chtěla zde důstojně uložit ostatky svého manžela Karla Chotka, který zemřel v prosinci 1868. Do hrobky byli postupně pochováváni všichni členové Chotkovy rodiny.

23. říjen 2021 (sobota)

MĚLNÍK

nahoru